Měli jsme je úplně všude – na parapetu v kuchyni, obýváku a ložnici (více pokojů jsme neměli), na poličce a další poličce, na obývací stěně, na nočním stolku. Byly to pokojové květiny všeho druhu včetně asi 15 kaktusů. Když jsme chtěli otevřít okno, bylo potřeba vše přenést na stůl a když jsme se chtěli najíst, zase se vše přeneslo na parapet a stejný cyklus nás čekal, když jsme chtěli okno zavřít.

Nesnášela jsem to.

Moje máma s květinami mluvila.

Považovala jsem to za pomatení mysli, ale zvykli jsme si všichni, včetně mužské populace našeho rodinného čtyřlístku. O kytky však bylo potřeba se starat a především zalévat. S tou naší piko-konvičkou a zahradou v bytě jste cupitali tam a zpět asi 30 minut a to jen v případě, že jste zvládli odhrnout háčkovaný závěs tak, aby se vám do něj nezahákly větvičky a kaktusy při pádu nezabodly do těla, gauče či koberce a nevysypal se substrát všude kolem. V opačném případě jste to protáhli na 40-50 minut, dle rozsahu škod. Tento čas však pro puberťáka byl naprosto nemyslitelný. Takže? Nic. Kytky musely počkat na svou mom-flowers, která s nimi pokecala (chápej postěžovala si na nás) a zalila. Poté samozřejmě následovalo patřičné vyčinění směrem k nezdárným potomkům.

Nesnášela jsem je (ty kytky).

Jaký šílený paradox v mém životě nastal, když jsem se po dlouhých úvahách rozhodla studovat rostliny na Zahradnické fakultě v Lednici. Měli jsme štěstí na jednoho docenta, který nám jen tak opatrně naznačil, že máme své květiny denně pozdravit a promluvit s nimi, aby hezky kvetly a dařilo se jim po všech stránkách.

To mě zaujalo.

Čas běžel a já se začala zabývat více do hloubky paranormálními jevy. Wau! Bylo to neuvěřitelné zjištění. Opět mi běží v hlavě Teslův citát „Kdyby lidé věřili i tomu co si neumí vysvětlit, bylo by lidstvo o 100 let napřed.“ Zvláštní u tohoto citátu je, že tenkrát mě naprosto pohltil a když jsem si jej chtěla znovu vyhledat, už jsem ho nikdy nenašla.

Zaháknul mě, a to stačilo.

Fyziologické psychologii se zabýval i náš krajan žijící v Kanadě Jan Merta. Během své dlouholeté praxe potvrdil, že rostliny, stejně jako zvířata, potřebují kontakt. Daří se jim mnohem lépe, jsou-li ve stálém spojení, styku se svými pěstiteli či těmi, kteří se o ně starají. Rovněž jim prospívá, když je jich víc pohromadě stejného rodu.

Vykašleme se na stará dogmata, konvenční názory, na to či ono a přijměme, že vše okolo nás je živé, i kámen. Vše se skládá z energií, frekvencí, vibrací. Již ve 30.letech minulého století byly úspěšně použity rádiofrekvence a ultrazvukové vibrace k podnícení růstu obilí namísto umělých hnojiv.

Květiny se na nás dívají a vědí, co si myslíme.